Hipoterapie
Co je hipoterapie ?
Hipoterapie je léčebná metoda v rehabilitaci, která využívá fyziologickou chůzi koně k ovlivnění patologické chůze u postiženého člověka a jejich přídavných jevů. U nemocného, ochrnutého na obě dolní končetiny odstraníme handicap tím, že jej posadíme na koně a ovlivníme postavení pánve. Tím navodíme správné držení těla a kůň svým chůzovým mechanismem navodí u postiženého správný bipedální rytmus chůze,který je u zdravého člověka. Tím se zlepšuje celkový stav nemocného i po psychické stránce-kontakt se zvířetem. Působíme na limbický systém nervové soustavy. Rytmický krok koně působí mohutným koordinovaným proudem impulsů na patologickou hybnost pacienta a redukuje jeho svalový tonus. Navozuje fyziologický svalový tonus tam, kde buď chybí (hypotonie) nebo je naopak zvýšený (spasticita u dětí s DMO apod.)
Podle diagnózy nemocného a efektu, kterého chceme docílit , je nutný cílený výběr vhodného koně podle jeho chůze. Kůň je tedy v hipoterapii velmi důležitou součástí. Stává se koněm = terapeutem postiženého. Kůň a jezdec splývá v jednu pohybovou jednotku a tím nutí jezdce
( postiženého člověka ) převzít a podřídit se biomechanice pohybu koně, čímž zprostředkuje přenos impulsů do motorického pohybového centra v mozku a programování nových pohybových stereotypů v mozku. Z těchto důvodů jsou velmi vysoké nároky na výběr koně pro hipoterapii.
Hipoterapie je tedy metoda v rehabilitaci, která je schopna z periferie, působením impulsů ze hřbetu koně, naprogramovat nové pohybové stereotypy v motorickém centru mozku. Centrální nervová soustava tyto podněty zpracuje, použije a fixuje v motorickém centru.
Je zde počítáno s plasticitou mozku, což je schopnost pohybové stereotypy přestavovat a nové vytvářet, avšak jen po naprogramování z periferie. Pacient si uvědomováním toho, co se s ním děje, rozvíjí pocit vlastního těla a tím i jeho kontrolu. Pacient je aktivně vtahován do pohybového děje, není pouhým konzumentem, nýbrž se aktivně podílí na jeho tvorbě.
Kůň, jdoucí krokem, vyprodukuje v jedné minutě až 100 různých, hybných impulsů. Je-li pacient schopen tuto bohatou motorickou nabídku přijmout, to znamená, je-li schopen vstoupit do pohybu koně, akceptovat jeho rytmus, vznikne pohybový soulad- empatie, rozvíjí se pohybový dialog a s ním i proces koordinace a obohacuje se pacientovo motorické centrum.
Indikace v hipoterapii vyplývá z analýzy metodiky samotné, která ovlivňuje poruchy hybnosti, především poruchy chůze centrálního původu různé etiologie- cévní, zánětlivé, degenerativní, demyelinizační, tumorózní či traumatické.
Metoda zapadá do současného pojetí rehabilitace, neboť jde o léčbu komplexní, spadající mezi metody facilitačního typu, které usnadňují pohyb proprioceptivní cestou z periferie ( ovlivňují se symptomy, nikoli diagnózy ).Jde o okruh symptomů spasticity, kde je snaha o normalizaci svalového tonu a o nácvik jemně koordinovaných pohybů trupu, o okruh diskinetický, kde se vypracovává tonus svalstva, zúčastněného na vzpřímeném rovnovážném držení trupu a posiluje se stabilizační složka motoriky, a okruh adynamický či hypotonický, kde jde o zvýšení svalového tonu a vzpřímené držení těla.
Důležité je v neposlední řadě preventivní působení hipoterapie u zdravých dětí , u dětí s vadným držením těla, u dětí s oslabenými svaly působí na zlepšení svalové síly. Působí preventivně také u chorob oběhového ústrojí, u poruch dýchání. U vertebrogenních syndromů působí preventivně proti vzniku svalových dysbalancí a proti bolesti, proti vzniku funkčních blokád z jednostranného přetěžování ( sedící či stojící v pracovním procesu- přetěžují svoji páteř ).
Působí též jako prevence vzniku skolióz posílením autochtonního svalstva podél páteře. Tato metoda je schopna ovlivnit psychiku a psychické reakce dítěte i dospělého, je silnou motivací pro budoucí život u všech postižených, umožňuje jim něco jiného, nového, vzrušujícího, co dítě na vozíčku s handicapem jinak docílit nemůže, než za pomoci koně - kamaráda.